BLOG

NĚKDY – NIKDY

28.12.2025

Zdálo by se, že slovo „někdy“ je slovem, které v sobě nese naději, víru, možnosti, ujištění, že nastane doba, kdy ano…Ale ve skutečnosti je to jen slovo, které používáme hlavně tehdy, pokud nechceme sdělit nic určitého, pokud vlastně už v okamžiku jeho vyslovení víme, že k tomu vlastně nikdy nedojde. Někdy zajdeme na kafe….Někdy Ti o tom povykládám…..Někdy Ti zavolám…. Žádné přesnější určení, žádná jasná informace….

„Někdy“ vlastně často znamená, že nikdy…. Změna jednoho písmenka a zdálo by se, že význam slova je zcela jiný. Ale on v tom zase až tak velký rozdíl není, protože „někdy“ opravdu velmi často znamená „nikdy“.

Proto používám raději slova s jasným významem, která jasně vyjadřují, co chci udělat. „V úterý zajdeme na kafe“, „Odpoledne Ti o tom povykládám“, „Zíta Ti zavolám“ – jak jinak to zní. Jak jistě to zní. Jak odhodlaně to zní. Jaká energie toho, že opravdu chci, že mám opravdu určitý záměr konat….

Ano, pro mnohé je asi bezpečnější schovat se za „někdy“, „možná“, „uvidíme“… a nemuset tak nahlas říct „nikdy“ a „určitě ne“. Jako bychom se slova „nikdy“ báli a raději použili pro nás bezpečné slůvko „někdy“ s vlastně stejným významem.

Slůvko „někdy“ – otevřená vrátka, kdy se k ničemu nezavazujeme, nic neslibujeme, a přitom vypadáme jako ti, kteří mají vůli něco, někdy učinit, nějak se někdy rozhodnout, k něčemu se nějakým způsobem postavit čelem…

Ale je to opravu tak? Nebo jen hrajeme bezpečné hry sami se sebou a s druhými? Abychom v případě potřeby mohli couvnout? Abychom nemuseli vycházet ze svých bezpečných pevností, které jsme si kolem sebe vystavěli? Abychom nemuseli být pravdiví a autentičtí sami k sobě?

Velmi často to, co odkládáme na „někdy“, zůstává v rovině neuskutečnění a není asi větší bolesti než ta, kdy si uvědomíme, že jsme propásli ten čas a ten okamžik, kdy jsme mohli udělat nebo říci to, co jsme v tu chvíli chtěli. Síla „někdy“ byla ale v tu chvíli silnější, a tak jsme neudělali, neřekli….

A teď už možná není proč, teď už možná není komu…

Zastavte se tedy raději na chvilku vždy, když se budete chtít schovat za „někdy“…. Hranice je velmi křehká, velmi jemná, velmi neuchopitelná a často velmi rychlá a nečekaná. Nenechejme z „někdy“ udělat „nikdy“…

POZDĚJI….

20.10.2025

Nečekejme „na později“, neříkejme: „Udělám to zítra, pozítří, nebo někdy“. Neodkládejme věci, nebo setkání se slovy, že je dost času, nebo že si to ještě pořádně rozmyslíme.

Neříkejme: „Zkusím si o tom nejprve zjistit něco víc později“. Nebo: „Zkusím to možná za pár týdnů“. Nevymlouvejme se na peníze, dálku, nedostatek informací nebo znalostí, protože později se věci mění. Později nemusíme cítit stejné nadšení a vzrušení. Později druzí už nemusí cítit potřebu a touhu být s námi. Později se inspirace rozplyne ve vzduchu a zůstane jen bolest z toho, že jsme si sami zmařili vlastní šance na uskutečnění svého snu. Později už nás ta myšlenka nedojme tak, jako poprvé, když nás napadla. Později lidé odejdou, protože necítí, že jsou námi viděni, nebo milováni. Nikdo a nic nečeká na později.

Lidé a život běží dál, a pokud se nechytíme příležitosti teď, i když nás třeba děsí, později bude pozdě. A my budeme rozčarovaní, budeme ukazovat prstem na ostatní, že nás zklamali, protože nečekali…? Budeme nadávat na život, že nám nedává dostatek příležitostí. Budeme se ptát, čím to je, že lidé okolo mají to, co my chceme, ale čeho se nám nedostává. Vzdáme se života, přestaneme žít a naše nápady začnou umírat pomalou smrtí. „Později“ se stává hřbitovem všeho, co jsme kdy milovali, chtěli a po čem jsme toužili. A to jen proto, že jsme nebyli připraveni, nebo jsme nebyli schopni se rozhodnout, zda dáš šanci právě teď.

Nebojme se toho, že se zklameme, nebo že něco nedopadne. Na tom nezáleží. Když dáme šanci, která nedopadne podle představ, Vesmír nám dá novou, která dopadne ještě líp. Možná se bojíme, že nevíme, jak začít. No a co. Prostě začněme. Jedno jak a jedno kde. Udělejme malý krok. Vesmír nás už dál povede – když budeme naslouchat. A to, že věci nevíme – nevadí. Všechno se naučíme cestou. Pokusem, omylem, pádem i růstem. Ale budeme žít a milovat všechno, co pro nás teď znamená tolik.

Dejme do toho, co děláme celé své srdce. Ať už jde o lidi, nebo o naše sny. Nenechme to čekat. Nenechme čekat lidi na to, až na ně budeme mít čas. Nenechme čekat své sny na to, až je budeme moct zrealizovat. To, co dnes odsuneme na „později“, zítřek už nemusí nabídnout. Skutečné vlastnictví začíná rozhodnutím, ne čekáním. Protože „později“ se všechno promění v hřbitov promarněných příležitostí.

Lidská bytost zestárne příliš brzy a zmoudří příliš pozdě…a je to právě tehdy, když… když už není čas…

Nenuťme život, aby nám zkrátil čas, abychom se my naučili žít….

KDYŽ MILENKY PLÁČOU

8.10.2025

Ano, i mě se hned vybaví stejnojmenná nestárnoucí píseň našeho mnohonásobného zlatého slavíka. O tom, jak milenky pláčou za stříbrných nocí a o tom, jak by se, když milenky pláčou, ustrnul i kámen.

A ony opravdu pláčou. Ne často, ne nahlas, ale pláčou. Tak lehce a tiše, téměř neslyšitelně. Ano, jako když padá listí.  Mnohdy to ani není pláč, ale jen slza, která se z hlubokých zákoutí duše dostává cestou přes srdce až nahoru do oka, které je oknem právě do duše. Slza, která způsobí zvláštní lesk v očích, aby se pak ztratila v řasách stejně rychle, jako se objevila.

Pláčou skoro vždy jen, když jsou samy se sebou. Když všechno kolem utichne a dostaví se ten pocit, kdy by chtěly z hloubi srdce sdílet. Sdílet cokoli, co jim v tu chvíli připadá důležité. Pocit, emoci, magii předešlých okamžiků, záblesk pochybnosti nebo smutku, obavu, strach… Ale není s kým. V tu chvíli není s kým. A kdykoliv později už se vytrácí ten půvab, ta autenticita, ta jedinečnost, ta moc přítomného okamžiku. A tak zlehka přivírají oči, aby si s co největší intenzitou, barevností a opravdovostí vybavily alespoň ten pocit, který prostoupil celou jejich bytost, když mohly být schoulené v náručí, kde jim bylo dovoleno se zcela rozplynout, zcela se ztratit a jen být. Pocit souznění a blízkosti, kdy mohly pít z poháru nejhlubší intimity duší i těl. Pocit, že jsou v tu danou chvíli ty vyvolené, ty hýčkané, ty chtěné, ty milované. Ty úplně malé holčičky, které si nemusí hrát na velký, ale které mohou být zranitelné a plakat, jako malé Popelky.

Ony ví. Ony moc dobře ví, jaká je jejich pozice, jaká je jejich „role“. Ví, co se od nich očekává. A tak dávají pochopení, laskavost a nekomplikovanost bez slz, tlaků a emočních výlevů. Ví, že to ony čekají, že to ony se přizpůsobují možnostem a okolnostem, že to ony jsou ty, které nemohou zazvonit kdykoliv na zvonek, na který by chtěly, vytočit právě teď číslo, které by chtěly nebo jít tam, kam by chtěly jít právě teď – s ním. Respektují vyměřený čas, protože, i když ubíhá neúprosně, okamžiky v něm stojí za to. A ony z nich potom dlouhou čerpají. Proto to dělají zcela vědomě. A to i přesto, že ví, ke komu se od nich vrací.

A tak se učí skrývat ty lehounké smutky, jemné jako pavučinky, kdy nemohou říci, projevit, procítit nebo udělat to, co by v daný okamžik chtěly. Smutky skrývají za tichý úsměv, bezmeznou soustředěnost, neodkladnou práci nebo předstíraný spánek. Mnohé to umí velmi dobře a tuto svou nucenou dovednost už dohnaly k opravdové dokonalosti. A tak jen ti nejcitlivější a nejvnímavější se schopností vidět srdcem ví, že ve skutečnosti je to jinak – že za tím úsměvem se skrývá mnoho malých i velkých bolestí, mnoho očekávání a iluzí a mnoho touhy být – snad jednou – jeho volbou a nejen možností.

I přesto zůstávají. Zůstávají milenkami, které občas pláčou. Ne proto, že by si nevážily samy sebe, že by byly vnitřně slabé, neukotvené, zoufalé, nebo neschopné si najít někoho nezadaného. Zůstávají, protože naplněných okamžiků je stále dost na to, aby převážily chvíle prázdnoty a zahnaly pochybnosti. A budou zůstávat až do doby, kdy naplněných okamžiků začne ubývat a převáží pocit, že za každou chvíli platí víc, než se může zdát a víc, než prostě mohou snést.  V tu chvíli ony už nebudou umět a ani chtít ten pocit zastírat. Do doby, než si uvědomí, že někdo, někde očekává přesně tu lásku, kterou právě ony nabízí. Stejnou lásku, kterou si ten, komu ji nabízely, nechtěl, neuměl nebo neměl odvahu vzít celou, se vší hloubkou. Do doby, než si uvědomí, že si zaslouží někoho, kdo se dotýká jejich srdce a hladí jejich duši, a kdo zároveň dovolí, aby se ony mohly zlehka dotýkat jeho srdce a prozkoumávat jeho duši. Někoho, kdo bude našlapovat zlehka, aby nezlomil jejich srdce. Někoho, kdo se rozhodne, že je chce skutečně vědomě milovat.

Zůstávají, přestože ví, že balancují nad propastí, do které mohou spadnout každým okamžikem – samy nebo s ním. Do propasti z posuzování a postojů těch kolem. Těch, jejichž životy nebývají rozhodně bezchybné a před jejichž prahy by bylo dobré si nejprve pořádně zamést. Těch, kteří místo toho velmi ochotně poskytují soudy, jak se má a nemá žít.

Zbabělost, nerozhodnost, milosrdné lži – tohle na něm neobdivují, neomlouvají to. Ani u něj, ani u sebe. Jen se to snaží pochopit. Ví, že strachy zatím vyhrávají. Nad ním – nad jeho skutečnými touhami, nad jeho skutečnými sny, nad jeho opravdovostí, autentičností a i nad nimi – nad milenkami, které tolik chtějí uvěřit tomu, že se snad jednou stanou z tajných milenek netajnými „nemilenkami“, které už nebudou přesvědčovat samy sebe, že jim to takhle stačí. Které už se nebudou muset vejít do vyměřeného času, a které už nebudou občas o samotě plakat – tak tiše, tak neslyšitelně, jako když padá listí…. Zatím jim tohle všechno za to stojí…. Nebo už ne?…

PLATÍM

7.9.2025

Tak nevím. Prostě nevím. A tak jen přijímám ten stav, že „nevím“. Jen tak koukám z okna, do dáli a nahoru na nebe na mraky a skládám si myšlenky, které ke mně nepřicházejí nijak překotně a neuspořádaně. Naopak. Lehce a pomalu, v klidu a určité bezčasovosti.

Můžeme mít načtených mnoho mouder z knih, z prostoru sociálních sítí, nebo odkudkoliv, ale stejně jsou pro každého z nás asi nejvíc naše vlastní zkušenosti. Ty hluboké, transformační, zvědomující, životpřevracející, bolestné, uzdravující, potřebné. Takové, díky kterým, někdy i po velmi, velmi dlouhé době, měníme svá přesvědčení, postoje, nastavení a zažité vzorce, které jsme přijali kdysi dávno a bůhví od koho. Takové, díky kterým si v jeden okamžik najednou uvědomíme, že dozrál čas. Čas přestat se schovávat za masky a role, které nám sice poskytovaly ochranu před vnějším světem a činily ho snesitelnějším, ale které nám také bránily začít cítit sami sebe, začít vidět sami sebe a pojmenovat si s upřímností vycházející z hloubi duše a srdce, jak velký je rozdíl mezi tím, co žijeme a co bychom žít chtěli.  A najednou víme. Najednou nám začne docházet, že za každou masku, za každou přijatou roli, za každý strach z odsudků druhých, jsme zaplatili a možná stále platíme příliš mnoho. Že nás každá ta role, maska a strach stojí větší či menší kousek naší autenticity, opravdovosti a jedinečnosti. Každá z nich nás stojí malý kousek naší duše.

Za masku sebevědomé a za každých okolností silné ženy – platím, prosím – platím tím střípkem své duše, která chce být ve skutečnosti zranitelnou a třeba i slabou. Která si dovolí přijmout náruč, ve které se může zcela ztratit a jen být, dýchat, vnímat a přijímat. Má dáti – dal. Zaplaceno.

Za roli stále dávající mámy, manželky, milenky, kolegyně nebo kamarádky, která vždy všem vyhoví a raději tiše trpí, než, aby řekla „ne“ a nastavila si své hranice – platím, prosím – platím tím střípkem své duše, která vnímá samu sebe a volí ve svém životě vědomě přítomnost těch, kteří si volí ji – ze srdce. Ne z potřeby, úniku nebo neochoty utkat se sami se sebou a svými strachy. Má dáti – dal. Zaplaceno.

Za masku silného, sebevědomého muže, který získal za léta práce určitý status a uznání společnosti – platím, prosím – platím tím střípkem své duše, která křičí, že uvnitř není tím „bezchybným“ mužem, který si ví vždy rady, že uvnitř sebe svádí často boj s emocemi, že se sám v sobě často nevyzná, a že i on potřebuje občas něčí rameno, aby se vyplakal. Tím střípkem své duše, která se nebojí odsouzení těch druhých, protože ví, že ti, kteří mají potřebu soudit, nešli v jeho botách jeho životem. Má dáti – dal. Zaplaceno.

Za každý nevyřčený sen, za každou nevyřčenou touhu, za každou slzu, kterou polkneme, místo abychom ji pustili ven, za každý náš názor nebo postoj, který neřekneme, aby nás ti druzí neměli za snílka, emočně nevyrovnaného člověka nebo někoho, kdo si dovolí jít proti většině a není schopen se vejít do společností nastavených pravidel, norem a škatulek s názvem „takhle se to má“ a „tohle by se nemělo“ – za tohle všechno platíme. Svou duší, svým časem tady.

Někdo moudrý kdysi řekl, že čas je látka, ze které se život skládá. Pokud tedy platíme svým časem – tím nejcennějším, co tady máme – pokud ho vědomě ze strachu, vděčnosti nebo lítosti trávíme tam, kde nás to nenaplňuje a omezuje a s těmi, kterým dovolujeme, aby utlumovali energii, co vychází zevnitř nás – žijeme ještě? Nebo jen přežíváme?

Co všechno jsme ještě ochotní dovolit druhým? A co všechno nejsme ochotní dovolit sami sobě?

A tak přijímejme bez pocitů viny i ten stav, kdy nevíme. Kdy nevíme, kdo jsme, kam jít, a co dělat.  Kdy jsme bolaví, kdy máme pocit, že nevidíme za obzor a že naše cesta je plná balvanů a nikam dál nevede. Dovolme si prostě nevědět. Dovolme si nelhat sami sobě o svých snech, touhách a přáních.

A plaťme jen za to, co stojí za to.

Platím, prosím….….

HLOUBKY NAHÉ DUŠE

6.6.2025

Vždycky jsem dávala víc, než jsem dostávala. Vždycky jsem pomáhala i za cenu vlastního vyčerpání a nerespektování sebe samotné…Stále jsem někoho zachraňovala a pomáhala, i když si o pomoc nikdo neříkal. A cítila jsem se prázdná, nenaplněná, nevyslyšená a nepochopená. Chtěla jsem si povídat o tom, co cítím, jak to cítím, co chci, co nechci, co mi vadí, po čem toužím…

Když jsem ale zabrousila v komunikaci do vod pro druhou stranu příliš hlubokých, narazila jsem na hradbu, přes kterou se nedalo projít a nebo to bylo velmi, velmi těžké. A tak jsem zůstávala nepochopená a moje touha po odlupování slupek z neprobádaných hloubek duše toho druhého zůstávala nenaplněná. A o moji oloupanou, nahou duši vlastně také nikdo nestál.

Hloubky se holt moc nenosí. Doba je zrychlená a my se jí velmi často přizpůsobujeme se stejným zrychlením. Kloužeme po povrchu a na náhledy do nitra svého, nebo nitra toho druhého, nám – jak s oblibou říkáme – nezbývá čas. Ale kdybychom se do hlubin svého nitra přeci jen odhodlali jít, nezbylo by nám, než si přiznat, že to vlastně není otázka nedostatku času, ale naší neochoty. A důvodem je strach. Ono to totiž docela bolí. Bojíme se, co tam vlastně uvidíme, bojíme s vlastně sami sebe. Bojíme se, že proniknutí do toho, co máme uloženo opravdu hodně dlouhou dobu v opravdu velkých hlubinách naší duše, nám způsobí bolest, se kterou si nebudeme vědět rady. Že se objeví emoce, které jsme do té doby neznali, protože jsme je při sebemenším náznaku, že by chtěly ven, hezky rychle zadupali.

A tak už se snažím do svých hloubek vědomě dívat, nahlížet do nich a prozkoumávat je. Pomalu, s citem a respektem sama k sobě. Ano, bolí to. A cesta je to velmi často klikatá s mnoha odbočkami, temnými zákoutími, bez ukazatelů směru a překážkami přes cestu – v podobě strachů, pochyb a viny. Není ale nutné projít cestu celou najednou. Stačí po kouskách. Za každým kouskem cesty na nás totiž čeká uvědomění si, že my sami jsme těmi jedinými tvůrci svého života. Že jediný život, který můžeme žít, je ten náš. Že nemůžeme žít život někoho jiného.

Život rozdává karty, ale my hrajeme.

Proto má moji nejvyšší úctu každý, kdo se na cestu hledání hloubek své nahé duše vědomě vydává, aby poznal lépe sám sebe. Totiž teprve tehdy, pokud umíme prociťovat sami sebe, můžeme prociťovat druhého, odlupovat pomalu slupky jeho duše a pokud nám to dovolí, tak se jeho nahé duše i dotknout…

ROZHOVOR

5.6.2025

Snad se venku pomalu začínalo pološero převlékat do nočních šatů. Do šatů posetých tisíci hvězdami, mezi nimiž byly určitě i ty kouzelné, při jejichž pádu z noční oblohy si člověk něco přeje a ono se mu to splní. Snad se všechno v tom pokoji jakoby proměnilo, snad to byl klidně, tiše a obyčejně plápolající plamínek svíčky, který všechno v tom pokoji zahalil do shovívavého přítmí, které si sebou přineslo krásnou křišťálovou mísu překrytou bleděmodrým závojem ušitým z okamžiků těsně před ranním svítáním.

Kývlo na mě, abych k němu přistoupila blíž a dovolilo mi ten závoj odkrýt. Mísa pod ním byl plná jedinečné atmosféry, která se během pár vteřin stala součástí toho pokoje. Voněla nenuceností a bezčasovostí.

V tom se ozvalo lehké zaklepání na dveře.

„Můžeme?“, zeptaly se ty dvě dámy mezi dveřmi. Vypadaly, že se obě dobře znají. Vlastně ani nečekaly na mou odpověď, usadily se opodál a začaly si polohlasně povídat.

Po chvíli povídání přerušily a ta starší z nich řekla: „ Asi bychom se měly představit. „Já jsem Tvá duše a tohle je Tvá mysl“. „Nevadí, když si budeme chvíli povídat, že?“ Zase nečekaly na odpověď a pokračovaly v rozhovoru. Chvíli jsem je poslouchala. Moje duše mluvila vždycky o něco déle, mluvila klidně, rozvážně a v očích měla nepopsatelnou laskavost. Mysl měla často tendenci skočit jí do řeči, často se nad jejími slovy jakoby pohrdavě pousmála a zřejmě si myslela svoje. Pořád, jakoby se kontrolovala – jak vypadá, jak sedí, jak mluví.

Po chvíli jsem se zeptala, mohu-li si k nim přisednout. „Ale jistě“, odpověděla bez váhání moje duše. Mysl si mě nejdřív změřila pohledem, ale potom i ona dala lehkým gestem najevo, že si mohu přisednout.

„Trápí tě něco, nebo si nevíš s něčím rady?“, zeptala se mě moje duše.

„Jen někdy nevím, jednám-li správně“, odpověděla jsem.

„Spolehni se vždycky na to, co cítíš, na to, co vychází z mojí hloubi a nemůžeš se splést“, pokračovala moje duše.

„Jen si nemysli, že je to tak jednoduché“, vložila se do toho mysl.

„Nesnaž se zařadit vše, co děláš, do škatulky „dobré“ nebo „špatné“, pokračovala duše dál.

„Vždycky se objeví někdo, kdo tě bude chtít svými opačnými argumenty přesvědčit, že nejednáš správně. Může to být tvoje mysl nebo třeba mysl někoho jiného. Ale nenech se a neboj se, já tě v tom nenechám“.

„To jsem zvědavá, jak to chceš udělat?“, vložila se do toho s mírně škodolibým úsměvem mysl.

Duše si jí nevšímala a pokračovala dál: „ Budeš-li jednat jinak, než okolí očekává, budeš-li zkrátka jednat „nestandardně“, mimo oblast načrtnutých schémat, vyvolá to v tvém okolí vždy vlnu nesouhlasu“.

„To si piš“, špitla téměř neslyšně mysl.

„Ale tohle je tvůj život“, pokračovala duše. „Ten život tady už nebudeš moct žít podruhé. A proto ho žij teď. Máš-li pocit, že chceš teď něco udělat, udělej to. Někdy „potom“ už tu příležitost třeba mít nebudeš“. „Osvoboď se od posuzování norem, co je správné a co nesprávné, co je normální a co ne. Ty tady žiješ, tak ty si taky utvoř, jak a podle čeho chceš žít.“

„To jí radíš pěkné věci“, nevydržela to mysl.

„Ale já jí věřím“, otočila jsem se na svou mysl. Ta to asi nečekala, protože se v tu chvíli nezmohla na odpověď.

Duše se na mě dlouze zadívala a já jsem v tu chvíli měla ten krásný, hřejivý pocit u srdce, že vím, co dělat se svým životem.

„Neboj se, já tě nikdy neopustím, budu tady pro tebe pořád. Kdykoliv budeš potřebovat poradit, přijď za mnou“, moje duše se na chvíli odmlčela a po chvíli dodala: „A kdyby sis přece jen ani potom nebyl jistá, obrať se ještě na svou spřízněnou duši. Já vím, že ji máš“. Važ si toho, protože takové štěstí každý nemá“.

„Vážím si toho a ty to víš. Ty to víš přece ze všech nejlíp“, odpověděla jsem své duši.

„Tak už jste se vypovídaly?“, vložila se do toho zase mysl.

Jen jsme na sebe s mojí duši spiklenecky mrkly a víc jsme říkat nemusely.

Na chvíli jsem se zadívala ven z okna. Noc venku si začala pomalu svlékat svoje šaty, aby je vyměnila za šaty pološera a po chvíli za šaty ranního svítání. Když jsem se vrátila pohledem zpět do pokoje, byla místa, kde ještě před chvílí seděly ty dvě kouzelné dámy, prázdná.

Napadlo mě, jaký luxus by to v dnešní době pro spoustu lidí asi byl – věnovat kousek svého času někomu takovému…

Pro mě to luxus nebyl. Bylo mi v té společnosti moc hezky. Snad zaklepou brzy znovu.

I SRDCE MÁ SRDCE

11.3.2025

Často se ptám sama sebe, má-li moje srdce ještě někdo jiný, než já. Dala jsem ho někomu? Nebo si ho někdo vzal bez mého svolení? Své srdce jsem nikdy nikam nezamykala a neukrývala. Nikdy neexistoval žádný trezor s tajným kódem, kam bych ukryla svoje srdce vždy, když začalo bít tak nějak rychleji, vždy když to vypadalo, že ho někdo chce. Vždycky jsem ho sama poslala na cestu neznámou, neprobádanou, strastiplnou i krásnou, bolestnou i plnou vůně života, na cestu jedinečnou, po které se moje srdce v tu chvíli toužilo vydat. Nebránila jsem mu v tom. Vždycky jsem ho jen láskyplně políbila, pohladila ho a nechala ho jít se slovy: „Tak jdi. Jdi a otevři se tomu, po čem toužíš“. „Ale kdyby ti chtěl někdo ublížit, poranit tě, nebo tě dokonce zlomit, tak se mi vrať“.

Nikdy jsem neměla strach, že se mi nevrátí. Někdy se jen na chvíli zatoulalo, ale cestu zpět našlo vždycky. Někdy se zastavilo jen na skok, aby mi řeklo, jak velké, jak naplněné a jak do široka otevřené si v tu chvíli připadá. Oči mu zářily štěstím a já byla šťastná vždy, když jsem ho takhle viděla. Někdy se vrátilo plné šrámů, které se hojily v závislosti na tom, jak byly hluboké. Když to bylo hodně zlé, začalo se moje srdce uzavírat do sebe a nechtělo mluvit s nikým, ani se mnou. Jediné, s kým v tu chvíli možná mluvilo, bylo jeho srdce – i srdce má totiž svoje srdce – stejně zranitelné jako je ono samo. Chápala jsem to a v takových chvílích jsem ho nechávala být. Věděla jsem, že by mě teď stejně neposlouchalo. Chtělo být samo a já mu to dopřála. Ale byla jsem mu vždy nablízku. Tak blízko, abych slyšela, kdyby zavolalo. Občas jsem ho zahlédla, jak pláče. Slzy po něm stékaly s nezvyklou elegancí a čím jich bylo víc, tím jakoby ubývalo šrámů. Jakoby slzy byly lékem na jeho bolest. Když se zahojil i ten poslední šrám, přišlo moje srdce vždycky za mnou a pevně mě objalo. Zase plakalo, ale tentokrát štěstím, že jsme zase spolu. Otřela jsem mu slzy a přitiskla ho k sobě.

„Už k tobě jen tak někoho nepustím“, řekla jsem mu jednou, když se mi z jedné z dalších cest vrátilo skoro zlomené napůl. „ Už tě nikomu nedám“. „ Tady máš klíč. Klíč od tvých dveří“. „Buď na něj opatrné a dej ho teprve tomu, s kým ti bude moc hezky. Někomu, kdo si s tebou bude rozumět tak, jako si s tebou rozumím já“. „Někomu, kdo tě bude umět obejmout tak, jako já“. „Někomu, kdo tě bude cítit, i když ti zrovna nebude nablízku“. „Někomu, komu budeš chtít říct, že nemusí klepat, než otevře tvé dveře a že může, stejně jako já, vejít bez klepání“. „Někomu, kdo ten klíč vlastně ani nebude potřebovat, protože za čas zjistíš, že ho nosíš hluboko v sobě bez ohledu na prostor a čas“.

Moje srdce se na mě chvíli dívalo, jako bych na něj mluvila cizí řečí. „Ty myslíš, že někdo takový existuje?“, zeptalo se mě a já v jeho hlase pocítila obavu z mojí odpovědi. „Určitě existuje“, odpověděla jsem mu tehdy. „Jen jdi, dobře se dívej kolem sebe, naslouchej a hlavně zůstaň otevřené“. „Buď otevřené a i když můžeš být zraněné znovu, zůstaň otevřené i tak“. „Nepřipouštěj si, že se může stát, že ten, komu dáš ten klíč, ti ho třeba jednou bude chtít vrátit, nebo že mu do tvých dveří najednou přestane pasovat“. „Kdybys takhle uvažovalo, zůstalo bys uzavřeným srdcem bez jiskry, srdcem bez života, srdcem bez srdce“. „A takové já tě nechci. Chci tě vidět šťastné“. „No tak jdi přece a brzy se mi vrať“, řekla jsem mu a zase jsem ho, tak jako pokaždé, políbila a pohladila před cestou.

Potom jsem ho už viděla menší a menší, až se mi úplně ztratilo z dohledu. A když se za nějaký čas vrátilo, věděla jsem, bez toho, aby muselo cokoliv říkat, že moje srdce už ten klíč, co jsem mu dala, nemá, a že už existuje někdo, vedle koho je mé srdce šťastné a s jehož srdcem bije to moje srdce ve stejném rytmu.

Správně totiž vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné. Učte tedy svá srdce správně vidět, stojí to za to.